Rukopis Taiburův, cestu a dobrodružství kolem akademie Kiela Hyre zachycující

Do barů běžně nechodím, ale zrovna jsem měl cestu kolem a po kapsách několik artefaktů, které mohly posilnit moje léčitelské schopnosti, a co kdyby někdo potřeboval vyléčit od kocoviny. Opilců bylo vhledem k celkem brzké hodině málo, tak jsem si přisedl k majiteli baru a dali se do hovoru. Nic mi nebránilo nabídnout se k donášce lahve kulinářského vína do Kielovy akademie kousek za městem. Po několika krocích z města mi bylo jasné, že to nebude jednoduchá procházka — pohled na skalnatou poušť moc nadějí nenaplňuje.

Zadíval jsem se na obzor a na okamžik zavřel oči. Země pod nohama se mi najednou naklonila a zašustil písek. Krajina kolem se výrazně změnila, a při pohledu za sebe jsem mohl potěšeně konstatovat, že se mi teleport podařil alespoň ve správném směru.

Stráže mě při vstupu na akademické pozemky podrobily několika zbytečným procedurám a výslechům, ale jako posla mě dovnitř pustily a ochotně ukázaly cestu. Prošel jsem chodbou, sešel schody a přestal se divit bdělosti strážných. Vskutku, veškeré vybavení bylo velmi luxusní. Zásilku jsem předal, a na odchodu jsem se, jako už mnohokrát, přesvědčil o nevyzpytatelnosti Božích cest. Jedna ze studentek zřejmě shodila tác se surovinami na přípravu koláče a plakala nad jednolitou směsí mouky, mléka a vajec. Nemohl jsem jinak, a nabídl jí svou pomoc. Byl to její poslední příděl, a bez surovin nemůže získat zápočet. Přesně mi poradila, kde bych všechno sehnal, oběhl jsem několik trhovců a do hodiny jsem byl zpátky se vším, co po mě chtěla.

Můj úděl dobra pro ten den naštěstí zřejmě nebyl vyčerpán ani z poloviny, protože mě ihned požádala o další laskavost — chtěla by se se svými koláčky pochlubit dědečkovi, mimochodem samotnému Kielu Hyre, a ona se v nejbližších dnech z akademie nedostane. Vzal jsem tedy od ní ještě hor, tentokrát jenom kousek, směrem, kterým mi ukázala, a dorazil jsem k chatě. Bohužel, strážný mi řekl, že pan Kiel není doma. Co se dalo dělat, vrátil jsem se za Elly, abych ji řekl, že jsem neuspěl. Elly se ale dost vyděsila, prý by měl být doma, a že tedy něco není v pořádku. Dala mi klíč, abych se po něm podíval uvnitř. Musel jsem projit kolem stráží, odemknout si vedlejší vchod přes skladiště, a na zemi jsem našel vzkaz pro Elly. Stálo v něm, že odjíždí za svým synem Kiehlem, a že pokud se nevrátí do sedmi dnů, že může být v nebezpečí.. Dopis byl datován před deseti dny.

Tady byla jakákoli žádost o pomoc zbytečná, s naprostou samozřejmostí jsem se odhodlal věnovat této slečně veškeré své úsilí..

Znovu jsem se, s pocitem zloděje, i když nebyl na místě, dostal do Kielova domu zadním vchodem ve snaze najít cokoli, co by mi pomohlo při pátrání. Starý pán má určitě smysl pro humor, některé klíče napsal neviditelným inkoustem, některé zaveršoval.. Pak jsem se ale dopracoval k tomu, co schovával. Číselný kód. Elly bude určitě vědět, co s ním. Už byl večer, a tak jsem, přesně jak jsme se domluvili, zamířil k jejímu pokoji, a vlezl oknem dovnitř. Přišel jsem pozdě, Elly stála uprostřed pokoje nehybná, teď jsem jí nemohl nijak pomoc, pokud je to Zkamenění, pomine to časem samo. Ale stihla mi napsat vzkaz a magnetický klíč. A taky další směr - tajný vchod do Kielovy továrny.

Dál už jsem ale nemohl jít sám. To, co se tam vyrábělo, hlídalo chodby a bylo to na mě příliš silné. Vrátil jsem se do Prontery a sbalil pár léčivých lektvarů a do továrny se vrátil v doprovodu velekněžky, známou jen jako Exorcistka. Zašeptala krátkou modlitbu a naše těla obklopila bílá záře, tlumící veškeré rány, které na nás dopadaly, a prošli až do hlavních místností továrny. Přivítala nás velmi krásná dáma, a po několika otázkách jsme se dozvěděli, že všichni strážci, ona sama, a všichni žáci Kielovy akademie - dokonce i Elly - jsou jen panenky. Stroje, které vypadají jako lidé, a u nejnovějších modelů už i tak jednají. Kde bychom mohli Kiela najít a zjistit, o kterých problémech ve svém dopise mluvil? Dostali jsme radu navštívit jeho sídlo v Lighthalzenu.

Další zjištění jsou příliš komplikovaná. Kiehl, Kielův syn, je ve skutečnosti robot druhé generace, ke kterému jeho tvůrce citově přilnul a vychovával ho jako vlastního syna, naučil ho všechno o robotice a chtěl, aby pokračoval v jeho stopách. Tak se také stalo, Kiehl vytvořil třetí generaci robotů, ale nedostávalo se jim lidské morálky. Kiel se to pokusil napravit výchovou v Akademii, ale ne příliš úspěšně. Dostali jsme rady na cestu, a slíbili jsme další pomoc. Dostat se ke Kiehlovi, promluvit s ním, a udělat všechno proto, aby přestal být nebezpečným.

Tohle už ve dvou nešlo.. Celé dny jsem dával dohromady odvážlivce. Nakonec jsme se vydali v tomhle složení — já, šampionka, dva velekněží, profesorka, a bard. Už jen projít dlouhými chodbami hlídanými bojovými panenkami bylo nesmírně obtížné, ale když jsme se dostali až ke Kiehlovi, měl jsem obavu, zda jsme se sem měli vůbec pouštět. Sám si zhotovil a navrhl nové tělo, mohem odolnější než předchozí, a mně se při pohledu na jeho velikost začala točit hlava. Rozhovor s ním vedl jen k jedinému výsledku. K boji. V okamžiku, kdy nás napadl, jsme byli připraveni. Kněz stál Kiehlovi v cestě a vší silou mu bránil, aby se dostal blízko nás. I magie neznalý pozorovatel by byl schopen postřehnout hustotu ochranných modliteb, kterými byl kněz obklopen. Veškeré jeho soustředění bylo namířeno na vlastní ochranu, a často, s mocnými gesty, zaceloval utržené rány. Kněžka se držela vzadu, dotkla se našich zbraní, které jakoby se staly tvrdšími a ostřejšími, modlila se ke svému bohu a žádala ho o souzení Kiehla podle Věčného zákona. Já se šampionkou jsme zvolili stejnou taktiku boje, přesně jak je pro mnichy přirozené, při boji se silnými protivníky ovládanými zlem.

Zatímco já se začínal připravovat, zkušenější šampionka se už rozebíhala proti nepříteli, nezastavitelně proti cíli. Ponořil jsem se do svého nitra, a požádal ztracené duše o pomoc. Něco bylo zvláštní, mysl jsem měl jasnější a mlčenlivý rozhovor s dušemi byl naprosto klidný. Zaposlouchal jsem se, tóny bardovy loutny jakoby svazovaly samotnou magii, pročišťujíc mysl všech posluchačů. Sevřel jsem v ruce zbraň, zavřel oči a požádal Grurga o pomoc. Na kratičký okamžik jsem ucítil pokyn, svolení, spravedlivý hněv, který mnou projel a spojil se se vztekem, touhou a zlobou mých mrtvých pomocníků. Pohlédl jsem na Kiehla, a nevím, jestli jsem šel, nebo běžel, podíval jsem se mu do očí. Neživých, ale zároveň i lidských, a démonických. Soustředil jsem veškerou svojí energii do jediného úderu. Osvobozené duše v podobě zářících modrých sfér se hromadí v mé dlani. Svírám ji v pěst. Grurgem posvěcený hněv, pod jeho dohledem trénované svaly, modlitbami zpevněná zbraň, magickou hudbou pročištěná mysl, síla vděčných mrtvých. Šampionka je po mém boku a napřahuje se ve stejný okamžik k nejsilnějšímu úderu, který se mnich může naučit. Na Kiehla dopadá rozsudek Věčného soudu — vinen. Dva mnichové vykonají popravu.

 

Vytvořil Typhoon | Provozováno na dokuwiki | Optimalizováno pro Firefox, Opera, Chrome. |  podpora. | Některé z obrázků mohou spadat pod ochrannou známku Gravity Corp. & Lee Myoungjin.  | Vygenerováno během: 0.696 s |   | Copyright 2011-2019