Nemám rád Opice

Víte, já už v Rune-Midgaru žiji pár let… Mnoho let… Dobře, od narození. Rodiče měli maličkou farmu nedaleko Izludu. Chovali jsme tu stádečko Peco Peco, V kotcích seděla hromada Lunaticů a naše malá Wild Rose jménem Byalan si roztomile ležela za pecí a chytala neopatrné thief bugy. Takže proti Zvířatům nic nemám. Sama možnost jízdy na Peco Peco mě přivedla k tomu vstoupit do řádu Šermířů (ehm, to, že mě otecko jednoho dne vyhodil z baráku, a tenhle řád byl nejblíž, nebudu zmiňovat). Ve světě se mi vedlo prima. Bojoval jsem s mocnými příšerami (poringové), zdrhal před mocnějšími příšerami (poporingové), k ostatním jsem se ani nepřibližoval a nejraději jsem seděl v Pronterském hostinci u náměstí a koukal na obrázek Krále Rune-Midgaru, jak na něj kálejí mouchy. Plus jsem tam balil servírku. Musíte uznat, že můj způsob jak si vášnivě objednat Jablečný džus neměl široko daleko konkurenci. Ne, že by si toho všimla.

Tak jsem zase jednou Takhle zíral jedním okem na krále, druhým Marvin (tušíte kdo) na nohy, když tu se k ní přitočil takový floutek rytířskej. „Čus, krásko! Máš po zavíračce čas? Pozval bych tě někam.“ „Klidně.“ Usmála se na něj Mar. „V Kolik?“. Co? Mě vždycky s podobnýma nabídkama poslala do háje! Tak už jsem měl dost. Prudce jsem se vymrštil a vytasil svůj Obouruční meč. Rozmáchl jsem se po tom zlořádovi a… Kolem hlavy se mi roztočily hvězdičky. Praštil jsem sebou o zem a díval se na krále Rune-Midgaru. „Šéfe? Beru si pauzu na oběd.“ Za Mar a tím padouchem se zabouchly dveře. Jakmile byl vzduch čistý, přiskočili ke mě zdejší štamgasti a mí kamarádi, Shevild a Carter. „Člověče ten ti dal. Co to bylo?“ Zeptal se Shevild. „Co jinýho? Bash! Ale něčím okořeněnej.“ Zdělil mu Carter. Já jsem byl vyřízen. Slyšel jsem dobře a po chvilce mě i hlava přestala bolet. Já byl na ránu od Bashe zvyklej, ale nemohl jsem se vůbec hnout. Tělo jsem měl ztuhlé a jako z kamene. Až po dost dlouhé době jsem se zase mohl hýbat. Posadili mě k baru a já jen tak upíjel jablečný džus. Zdrcen. Nikdo nebyl schopen slova. „To byla Osudová Herda, že jo?“ S překvapením jsem se otočil na barmana a nechal jsem ho větu zopakovat. V hospodě se objevovali šermíři, rytíři, zloději, prostě ta násilničtější a nejukecanější skupina zdejších obyvatel, takže Barman toho slyšel tolik, že měl občas z hlavy škopek. Vše mi polopaticky vysvětlil. A já si to sesumíroval podle šermířských příruček.

Ona „Osudová Herda“ se totiž terminus technicus jmenovala Fatal Blow a vyučovali ji v místním Rytířském řádu. Kdybych se ji naučil, ta bych možná natrhl tomu floutkovi krunýř a Marvin by se mnou začala chodit. Vypadl jsem z hospody snad v zápětí. Nechtěl jsem vidět Marvin s tím fouňou, ani platit účet. V Centrále rytířů bylo pěkně nacpáno. Rytíři vycházeli dovnitř i ven. „Promiňte…nevíte…hej…Na stranu!“ Protlačil jsem se až ke stolkům. Tam mě další tři rytíři hodili stranou ať nepřekážím. Ony celkově vyšší šarže jsou snad vedené, aby se k nižším třídám chovaly opovržedně. Kdo vyučuje Fatal Blow jsem se nedozvěděl. S těžkým srdcem jsem tedy dosedl na fialovou pohovku a vydechl málem naposledy. „Hej, bažante!“ To bylo na mě. otočil jsem se tedy k mluvčímu. Byl to asi čtyřicetiletý mohutný chlápek s polodlouhými vlasy a holým pupkem. „Chceš něco dostat?“ „Jestli myslíte celkové umrtvení do zubů, tak něco podobnýho jsem už zažil.“ A na důkaz jsem mu ukázal šrámy z předchozí bitvy. „Ne. já myslel jako umění. Schopnost.“ Vyskočil jsem na nohy jako smyslů zbavený. „Chcete i říct, že vy jste učitel Fatal Blowu?“ „Jo, ale…Kde jsi na to přišel?“ „To je jedno, já to beru!“ „Výborný!“ Zvolal chlap a vrazil mi do dlaně lístek. „Sežeň tohle. Za tři dny mám hostinu a mám moc práce.“ „Ale…“ “ Žádný Ale! Za odměnu tě naučím tu schopnost. Plácneme si?“

Pokračování přibyde…

 

Vytvořil Typhoon | Provozováno na dokuwiki | Optimalizováno pro Firefox, Opera, Chrome. |  podpora. | Některé z obrázků mohou spadat pod ochrannou známku Gravity Corp. & Lee Myoungjin.  | Vygenerováno během: 0.895 s |   | Copyright 2011-2019