Auri a Ensi

„Láska je jako blesk z čistého nebe, nikdy nevíš, kdy tě zasáhne.“

A přesně tenhle blesk mě zasáhl minulé léto. Minulé léto, kdy jsem dostala odvahu odejít z dlouhodobého vztahu a tím taky spustila kaskádu reakcí, jež vedla ke konečnému výsledku, který bych nazvala vcelku jednoduše:“Jak se nechat sbalit za pět dní.“
Dva týdny od náhlého rozchodu jsem si zajela na zasloužené prázdniny k bráchovi do Brna. Brno mám moc ráda díky všem skvělým lidem a kamarádům, které odsud znám, ale bohužel – jak už to tak v létě bývá – všichni tito skvělí lidé a kamarádi právě rejdili po dovolených a já se s nimi tím pádem nemohla setkat, což mě nakonec dovedlo až k tomu, abych po několikaměsíční abstinenci zapla drogu jménem Ragnarok. A takhle přišla ta chvíle, kdy byl pomyslně uhozen hřebíček na hlavičku, protože ve hře se zrovna ochomýtal jeden můj známý, shodou okolností bydlící kousek od Brna. Když se dozvěděl, že jsem zavítala na jižní Moravu, navrhl, abychom v horkém, prosluněném letním dni neseděli na zadku u počítače, ale abychom šli ven nachytat trochu zdravé barvy do tváře, konkrétně prý do ZOO. „Proč ně,“ říkala jsem si,“přece nepromarním příležitost vidět zdejší zoologickou zahradu, když o její návštěvě uvažuji už měsíce.“ Mé přesvědčení však narušovala jakási přirozená ostýchavost jít někam s člověkem, kterého vlastně pořádně neznám a tudíž nevím, o čem se s ním mám bavit. Brzy mi ale došlo, že takové obavy jsou zbytečné. Vždyť jdu ven s Ensim (budiž jeho jméno odhaleno!), velice oblíbeným a velice společenským článkem veškerých akcí a srazů. Ten pro slovo rozhodně nemá daleko, tudíž alespoň jeden z nás jistě mlčet nebude.
Tak přišel den první – pondělí – a jelo se do ZOO. Tom (budiž jeho skutečné jméno odhaleno!) mě přivítal svým typickým širokým úsměvem a několika vtípky. Hned po příchodu do areálu zoologické zahrady se mě snažil upoutat a začal se klouzat na dětské skluzavce, do které se při jeho téměř dvoumetrové výšce taktak vešel. Bohužel pro něj já byla příliš zaujatá zvířaty a netušíc o jeho snahách, ba dokonce hlubších záměrech, jsem ho odbyla pouze nepatrným zasmáním. Takto se předváděl po celý zbytek výletu a když uznal, že dál už to nemá cenu, jelo se na oběd. Po obědě jsme vyrazili na Petrov, kde se nám dostalo nečekané soukromé prohlídky, při níž jsme se dozvěděli spoustu informací. Tak například kteří poutníci při své osamělé pouti měli pletky se zvířaty, že pravý mramor je stále studený a že se varhany v petrovském kostele skládají z tisíců píšťal. Prohlídka byla ale tak vyčerpávající, že jsme se zakrátko po jejím skončení každý vydal svou cestou.
Den druhý – byl dnem nabírání nových fyzických sil a léčení puchýřů ze včerejší výpravy za divočinou a kulturou. I přes namoženou tělesnou schránku jsme se s Tomem shodli, že nás vycházka velice bavila a abychom náhodou zítřek nestrávili dalším trůněním za monitorem, vymyslíme něco nového. Los padl okamžitě na Lednici. Moc jsem se těšila do lednického parku, poněvadž jsem doufala, že potkáme živé roháče. To jsou ti obrovští brouci, kteří při letu duní jak helikoptéry.
Den třetí – a jelo se směr Ledčice. Ano, Ledčice. Polovina z nás totiž dostala za úkol zadat do GPS trasu z Brna do Lednice a takhle to dopadlo. Asi po čtvrt hodině jízdy Tomovi přišlo divné, že je Lednice vzdálená 244km od Brna, přejmenovaná na Ledčice a vede k ní jaksi klikatější cesta, navíc s objížďkou přes Prahu. Naštěstí trochu znal asi sedmapadesáti kilometrovou zkratku, na kterou jsme to otočili a do cíle brzy dojeli.
V Lednici nám spolu bylo až podezřele dobře a to byl moment, kdy jsem začala něco tušit. „Snaží se mě ohromit, když mi strká do pusy špinavé žaludy ze země, vykládá řeči o tom, že je jedí jen divoká prasata a pak významně mrká?“ honilo se mi hlavou. „Tiskne mi ruku na vrcholku minaretu až do zmodrání proto, že se bojí výšky nebo proto, že mě prostě držet chce?“ takové a jiné otázky mě provázely po celou dobu výletu, ale pak jsem je zahnala jedinou myšlenkou, že je to hloupost. Jsme jen kamarádi a Tom se mnou tráví čas, aby nemusel vysedávat doma a já abych se sama v Brně nenudila. Přeci není tak krátkozraký, aby na mě něco zkoušel, když jsem se před nedávnem rozešla s velkou láskou a když ví, že teď rozhodně nemám na žádný jiný vztah či románek ani pomyšlení. To jsem ovšem nevěděla, že má na každém oku šest dioptrií a krátkozrakost mu tedy není cizí (pozn.: roháče jsme nepotkali, v srpnu už jsou asi všichni „kaput“).
Den čtvrtý – znamenal stejně jako po pondělní expedici další sbírání sil a léčení puchýřů v poklidu domova, ale jen pro půlku z nás. A to pro tu mužnější. Já měla konečně příležitost setkat se s jedním z těch skvělých lidí a kamarádů z Brna (o nichž jsem se zmiňovala výše) na minigolfu. Nicméně namísto toho, abych si užívala hry pod kaštanovou álejí, odpočítávala jsem každou minutu, kterou jsem nemohla strávit s Tomem alespoň online přes notebook. Takže už to bylo jasné. Ať to ten kluk plánoval či ne, učaroval mi svým chováním během pár dnů. Upřímně, Toma jsem vždycky řadila do svého žebříčku platonických lásek. Proč taky ne – sympatický, veselý, společenský, velmi pohledný, vysoký,… Ale nikdy jsem neměla důvod to řešit, ani jsem po něm netoužila. Avšak jak se říká, to nejlepší nás potkává, když to nejméně očekáváme.
Den pátý – měli jsme dělat s Tomem u nás palačinky, ale po mém včerejším náhlém rozsvícení mysli jsem se ostýchala být s ním sama. Proto jsme se sešli až večer na letním Reborn srazu, na kterém se pilo. Hodně pilo. Po pár pivech jsem potřebovala menší procházku a jako doprovod se nabídl kdo jiný než Tom! Chvíli jsme se prali se skupinkou místních dětí o houpačky, chvíli chytali ježky ve křoví a pak jsem najednou od něj dostala pořádnou pusu, doprovozenou slovy „jestli si to zítra nebudeš pamatovat, tak uvidíš,“ takže Tom se mnou asi po celou dobu něco v plánu měl a bohudík (bohužel?) jsem si to i po vydatné dávce alkoholu pamatovala. A nyní Tomášek zakouší jednu z největších životních lekcí, že ženu je rozhodně snažší získat než se jí zbavit :-)
P.S.: Na začátku nám sice víc lidí nepřálo než přálo, ale pořád jsme spolu, je to čím dál lepší, přestože hormony už vyprchaly. Ještě jsme se nezabili, pořídili jsme si dítě, je to černoušek, tátu nemá rád a jmenuje se Celestýn.

Tomův pohled na věc.. (určeno pouze Morgí a zasvěceným, jelikož jde o necenzurovanou verzi :D)
Po dlouhodobém odmítání zájemkyň o pohlavní styk se mnou jsem usoudil, že nejsnažším způsobem, jak se jich nadobro zbavit, bude nabrnknout si nějakou frndu. A po návratu z Turecka se naskytla dokonalá příležitost. Jen jsem zapnul počítač, už mi kamarád psal: “věděl jsi, že se rozešli?“ Samozřejmě to bylo velké překvapení nejen pro něj. Po téměř tří leté známosti nikdo tak náhlý konec nečekal, spíše jsme předpokládali doručení svatebního oznámení. Tak či tak, jedna úžasná slečna byla volná. Tou dobou byly mé zájmy sice jinde, ale ona je zvládla přesměrovat, když se z ničeho nic opět začala ukazovat na Rebornu. Jak jsem posléze zjistil, právě trávila prázdniny u svého bratra v Brně. Rozdíl mezi Brnem a Valmezem byl zřejmý, domlouvat cokoliv na takovou dálku je značně riskantní, případnou zbytečnou cestu do Brna bych snad strávil, i když s pochroumaným egem. Tak jsme se jednu krásnou neděli (pravděpodobne byla krásná, aspoň na Ro to vypadalo slunečne, pochybuji, že se byť jen jeden z nás podíval ten den z okna) domluvili na výletě do ZOO. I přes několikaletou známost jsme se nikdy příliš nebavili, velice často byl rozhovor utnut z její strany, a tak jsem byl zvědavý, zda bude naživo utíkat stejně jako online. Domluva byla jasná, v 10 hodin ji vyzvednu u bráchy a vyrazíme přímo do ZOO. Ač v neděli avizovala zelené šaty a já se oblékl adekvátně, abychom k sobě ladili, ukázalo se, že šaty jsou vlastně fialové a vedle zeleného kusu oblečení možná ležely ve skříni. Samozřejmě jsem přibalil i velký deštník, neb hlásili silnou průtrž mračen právě v dobu výletu. Co jsme ten den probírali, jsem raději zapomněl, neboť to byla spousta kydů ode mě a spousta mlčení od Pavlínky. Shodou náhod jsme však dorazili k výběhu ledních medvědů právě v době krmení (předtím stáli za zmínku snad jen neviditelní tygři a dětská skluzavka, kterou jsem svou zadnicí vydatně vyleštil). Medvědy krmila mladá povídavá slečna a nebýt nejbližší umyvadlo minimálně 20 minut cesty, Pavla by se jistě na krmení také podílela. Již tehdy mě zaujala její zvědavost, kdy by si snad nechala ukousnout celou ruku, jen aby si mohla všechno osahat. Cesta po ZOO utíkala svižně, i když déšť stále nepřicházel a deštník se začínal značně pronášet, zvláště cestou do kopce. Po výstupu jsem již téměř dehydratován zamíříl k automatu s nápoji. Až později jsem si uvědomil, že jsem ho měl vzít více, neboť někomu se nelíbily moje žgryndy v láhvi. Svižně jsme proběhli zbytek ZOO a zamířili zpět k východu. Cestou jsme narazili na nový výběh surikat, kterým zrovna bylo dopřáváno oběda. Po mnoho „jééé“ a „jůůů“ jsme mohli opět pokračovat,… k vozíkum na děti! Této vymoženosti jsme si bohužel všimli až při odchodu, cesta nahoru mohla být alespoň pro polovinu z nás mnohem snažší. Jo, a furt mě bije, zkusím to schovat doprostřed textu, třeba to pak nezcenzuruje. Na následném obědě naše rande, které ani nebylo rande, téměř skončilo, neboť křehčí polovička se smála každé hlouposti a několikrát se dávila jídlem. Po pracném přemlouvání přišly na řadu toulky po Brně. Osudnou nám byla cesta kolem Petrova, jenž jsme se rozhodli navštívit a důkladně prozkoumat zevnitř. Našeho nadstardantního zájmu o architekturu si velice brzy všiml místní průvodce. O nabídce na soukromou prohlídku jsme příliš dlouho nepřemýšleli, i když jsem si nebyl jistý, zda tento zájem sdílíme oba. Nicméně se nám takto podařilo dostat na místa, která většina obyvatel vidí pouze z dálky nebo na fotografiích. Perličkou dne byla odpověd na otázku, co je vlastně tou nejsvatější svátostí, ke které se lidé chodí modlit. Odpovědí nám bylo, že uvnitř těchto zlatých skříněk jsou uchovávány hostie, tedy že se věřící modlí k sušenkám. Obohaceni o mnoho informací jsme se vydali na cestu domů, neb se již blížil večer. Jak se posléze ukázalo, exkurze na Petrově byla výborný nápad. Pusa na rozloučenou a hurá střádat další plány, neb bylo usouzeno, že potenciál na přítelkyni v Pavle nějaký je. A pak už jen výlet do Lednice, sraz, na kterém jsme si konečně dali pusu, jako fakt pusu, a pak už jen sex, sex a sex.

 

Vytvořil Typhoon | Provozováno na dokuwiki | Optimalizováno pro Firefox, Opera, Chrome. |  podpora. | Některé z obrázků mohou spadat pod ochrannou známku Gravity Corp. & Lee Myoungjin.  | Vygenerováno během: 0.639 s |   | Copyright 2011-2019