Příběhy o monstrech




Poring

Autor: Diamont

Jednoho dne se objevila v Rondii obrovská bublina, která se začala hýbat a samostatně myslet. Postupně se vyvinula v útvar připomínající poringa, ale poring to nebyl. Vojáci se rozhodli, že ji zničí, ale tato oblůdka je překvapila a omráčila. Jakmile se vojáci probrali, zjistili, že je pryč. Utekla do Ragnaroku, kde se postupne vyvinula v něco, co připomínalo lunacika, pak santa poringa, pak poporinga. Tato úžasná příšera se zde tak zabydlela a nikoho neohrozovala, tak si myslela, že je nezranitelná. Jednou si dovolila ukrast jídlo přímo anubisovi!!! A ten ji okamžitě zničil. Jen kousek se ji zachoval. Ten už se vyvinul pouze v poringa. Poring začal žít v ústraní, aby se nedostal do konfliktu s nějakou jinou příšerkou. Jednou ale poznal lunatika, se kterým se skamarádil. Netrvalo dlouho a poring a lunatik se dostali do sporu o to, kdo je hezčí. Vypravili se za vůdcem poringů, aby je rozsoudil. Ten rozhodl, že jsou oba stejně hezcí a tak žili dál. A jestli poringy někdo nevymlátil, žijí v Midgardu dodnes.


Valkyrie

Autor: Aniteru

Nastal další den jako každý jiný ve Světě Midgardském, avšak né vše bylo v pořádku, jak se zprvu zdálo. Obloha byla zahalena temnými mračny, monstra nevykazovala nic jiného než strach a z lidí naopak vyzařovalo holé zoufalství.
Toho si musel povšimnout snad každý z mocných strážců Midgardských. Beelzebub byl zděšen, že existuje horší temnota, nežli je on sám, Ifrit byl rozčílený svojí neschopností znovu rozžehnout svým plamenem ohně Thorského království.
Avšak našel se i někdo, jenž dával pozor na trojici mladých lidských odvážlivců, která se vydala bojovat se samotným ďáblem s úmyslem položit i třeba svůj vlastní život pro přežití ostatních.
Sestry Valkyrie, které nepozorovaně dohlížely na mladé bojovníky ze svého království, se však zamlkly při pohledu na oného Satan Morroca. Lidští přátelé cestu k němu překonali hravě díky kouzlům 5 mocných Valkyrií.
Když bojovníci dorazili na místo, Satan už byl na ně připraven. Ačkoli se lidé snažili, jak nejlépe mohli, na Satanovu magii nemohli vyzrát. Sestry byly tak rozesmutněné pohledem na skoro zmasakrované lidské bojovníky, že nevědely, co mají dělat. Zpoza chrámu se ale ozval moudrý hlas - byla to nejstarší ze sester jménem Randgris. Zvolala: „Proč my sestry vězíme zde jako zastrašený Beelzebub? To už nemáme odvahu, jenž mají naši lidští přátelé, na rozdávání?“ Všechny se v duši zamyslely a společně rozhodly, že když mohou obětovat svůj život lidé, tak proč ne i ony (opuštění jejich království však znamenalo konec jejich znovuzrození, s tím už ale starosti neměly).
Nad trojicí bojovníků, kteří se připravovali na svůj poslední útok, se roztrhala temná mračna a za jejich zády se v okamžiku rozzářila těla pěti ženských postav s andělsky bílými křidly, ve zbroji, jenž ukoval snad samotný bůh Midgardský. Nejstarší z Valkyrií se postavila před trojici bojovníků a pronesla: „Ani my nejsme dokonalé, ale nalezly jsme v sobě něco, s čím se zde naši přátelé již narodili. A proto nás nechte bojovat po vašem boku.“ Lidé jen stěží mohli něco říci, ale na obličeji jim byla vidět veliká radost a vděčnost.
Souboj byl těžký, Satan byl sic zničen, avšak za jednou radostí stál i smutek. Nejstarší z Valkyrií, tedy Randgris, se obětovala v posledním smrtícím úderu, jenž uštědřila spolu s lidskými hrdiny Satanovi. Všichni, ať už lidé nebo sestry Valkyrie, byli touto ztrátou velmi zarmouceni.
V chrámu, kam Vakyrie po boji lidské bojovníky přepravily, se vynořila z čistého světla duše Randgrisie, jenž měla v plánu uskutečnit 2 poslední věci. První z nich bylo jmenování druhé nejstarší z Valkyrií Elendris za novou vůdkyni a hlavní strážkyni Nebes. Všem sestrám se v tu chvíli na obličeji rozzářily andělské úsměvy.
Druhá věc už se netýkala bohů, ale nás lidí. Trojici mladých bojovniků bylo řečeno velké díky a každému z nich bylo darováno něco maličkého. Prier, high priestka z Aldebaranu, byla obdarována božskými botami.
Cloey, high wizardka z Umbaly, získala plášť, jenž nosila samotná Randgris. A nakonec Ani, osamocená sniperka, která při tomto putování nalezla opravdové přátele a ne jen to - dostala brnění tak lehké a silné, že tomu bylo snad i těžké uvěřit. „Je v něm uchována veškerá odvaha lidí i bohů. Toto je náš dík za vaši statečnost, kterou jsme v sobě již dlouho nemohly naleznout.“ S těmito slovy Randgris poslala 3 lidské hrdiny dolů do Prontery, hlavního města Midgardu. A konečně by se zdálo, že je zas na okamžik temnotám konec.


Detardeus

Kde se vzali drakobijci

Autorka: Iletta

V horách, hluboko pod úrovní těch nejvyšších a nejostřejších skalních štítů, v útrobách samotné matky země, v jeskyni střežící podzemní jezero, ležel jsem já, prastarý drak Detardeurus, pokojně a nehnutě, unavený po jedné obzvláště otravné půtce s partou nerozumných lidských mláďat. Snažil jsem se jim vysvětlit, že ta jejich směšná párátka mě nemůžou nijak zranit, natož zabít. Stejně jako mnozí jejich předchůdci si však nedali říct, a tak jsem musel vstát a názorně jim to předvést. Stačilo jediné máchnutí ocasem, trochu vycenit zuby a každý z nich se mohl přetrhnout, aby byl ten tam. Ještě pořád se mi tu válí kus plechu, co jeden z nich odhodil, aby mu nepřekážel v běhu.
To byly jiné časy, kdy jsem se mohl svobodně procházet po Midgardu, dýchat čerstvý vzduch, poslouchat zpěv ptáků a pozorovat ohnivě zbarvené západy slunce. Kdy jsem nemusel trčet v zatuchlé studené jeskyni a snášet urážky, kterým kromě smyslu chyběla také fantazie. Jestli se sem někdy opováží přijít ten nevděčník, který rozesel do celého světa módu oslovovat mě „datle“, udělám z něj živočišné uhlí.
Je to mu již hodně dávno, kdy jsme my, draci, byli pány Midgardu a lidé k nám chovali až posvátnou úctu. Mluvili jsme vlastním jazykem a žili jsme na povrchu. I samotné slovo „drak“ pochází z našeho jazyka. Volně by se dalo přeložit jako „strážce“, což naprosto přesně vystihovalo naše doopravdové poslání tady na zemi. Jako bytosti živlů a hvězd jsme byli obdařeni nezměrnou magickou mocí, se kterou jsme vládli přírodním živlům, poroučeli jsme oceánům i silám samotného osudu. Zároveň nás však matka příroda svázala dvěma pravidly. Za prvé jsme nesměli tyto síly využívat ve vlastní prospěch, a za druhé, nesměli jsme zasahovat do životů lidí, aniž by nás o to sami požádali.
Ze začátku to bylo poměrně příjemné soužití. Sloužili jsme lidem jako jejich strážci. Přivolávali jsme deště, chránili úrodu před škůdci, učili jsme lidská mláďata vědomostem o přírodě a léčitelství, učili jsme je magii, sem tam jsem taky slupnul pár vlků, kteří dostali chuť na trochu jehněčího. Za to lidé na naši počest pořádali slavnosti a sehnat něco na zub taky nikdy nebyl žádný problém. Jak běžel čas, lidé o naše učení ztratili zájem a místo touhy po poznání se v jejich malých hlavičkách jako plíseň rozrostla touha po moci a majetku.
A někde v těchto dobách se charakter našeho vztahu začal obracet naruby. Už jsme nebyli jejich posvátní strážci, ale prostředníci pro dosažení jejich více či méně malicherného cíle. Začali nás vláčet do jeskyní jako je tahle, cpali nám svoje truhly s penězi a cennostmi, a nechali nás tu se slovem „hlídej!“. Namísto smečky vlků jsme museli zastrašovat smečku těžkooděnců, aby místo na území našeho pána odtáhli okupovat území jeho nepřítele.
Poslední hřebíček do rakve přišel, když jsem byl jedním žebrákem z Prontery požádán, abych mu zajistil blahobyt a uznání. Ať se mi to zdálo jakkoliv směšné, vyhověl jsem mu. Na oplátku jsem požadoval, aby mi z nabytého bohatství polovinu přenechal. Bylo mi to samozřejmě úplně na nic, ale chtěl jsem odměnu čistě jenom z principu. Jak jsem očekával, přeochotně souhlasil. Vzal jsem si ho tedy do parády a za nedlouho už měl titul „Lord“, měl manželku, dceru a pěkný pohodlný dům v Geffenu. Řešil sice právě problémy s dceřiným nápadníkem, který tak docela neodpovídal představám jejího otce, ale to nebyl můj problém.
To jsem jednoho dne takhle přeletěl nad jeho domem a svým bouřlivým hlasem jsem se dožadoval své odměny. Z mého hlasu, hlubšího než ty nejčernější hlubiny oceánu, se město otřásalo v základech, což se ovšem nedalo říct o tom nevděčníkovi. S polovinou svého jmění se mu loučit fakt nechtělo, a tak všude rozhlásil, že já, hrozný a lstivý drak, jsem dostal zálusk na jeho krásnou dceru a že je proto nutné mě eliminovat. Co kdybych náhodou dostal chuť i na dcery jiných občanů? Patrně hodlal zabít dvě mouchy jednou ranou, protože na důkaz svého čirého zoufalství vyslal k mému úkrytu dceřina nápadníka, aby mě zabil, doufaje, že ho na místě sežeru. Tady se hoch trochu přepočítal, protože jakmile mě ten lidský červík zahlédl, vzal nohy na ramena a ani já se svými dračími smysly jsem nebyl schopen odhadnout rychlost, s jakou od mého úkrytu pelášil. Když se nevracel, všichni si samozřejmě domysleli, že jsem ho zabil, a tím porušil jedno z našich nejsvětějších pravidel, a tak se den ode dne zvětšoval počet bláznů, co se mě pokoušeli zahnat někam do díry.
Fámy o tom, jací jsme mi draci vykořisťovatelé, ještě přiživovala celá horda kněží z toho podivného pronterského kláštera, co neustále vykřikovali, jak jim přerosteme přes hlavu, když se nás nezbaví, a náš osud tak byl víceméně zpečetěn. Jakmile se někdo z nás jenom mihnul nad nějakým městem, všichni jeho obyvatelé okamžitě zamykali dveře a zasypávali nás šípy a kouzly. Ale já jsem si nenechal všechno líbit. Ještě pořád mám svou dračí čest. Když do mé jeskyně ti lidští červíci nanosili truhly se zlatem, řekli mi: „nikomu nedovol, aby se k té truhle jen přiblížil!“ a já, jako slušný a veskrze dobrosrdečný drak jsem tento rozkaz splnil. Doslova.
Střežil jsem zlato tak důkladně, že se k němu nedostal ani jeho vlastník. Když nikdo, tak nikdo. Vztekal jsem se. S jízlivým uspokojením jsem pozoroval tváře těch ubožáčků, když se horečně dožadovali přístupu ke svému majetku a já je vyprovodil jediným souvislým plamenem do věčných lovišť. Mělo to ovšem i svá negativa, po nějaké době se mi v jeskyni začaly hromadit sežehnuté boty.
Při vzpomínce na toho skrčka rytířskýho, kterýmu jsem tenkrát pomohl, jsem pohrdavě vypustil z nozder slabý zášleh ohně. Sežehl jsem tak dřevo Mimikovi, který se dostal do přílišné blízkosti mé hlavy.
Tihle Mimikové, povzdechl jsem si. Když nám lidé začali svěřovat své cennosti, uložily je do truhel, ve kterých ovšem předtím uvěznili ducha, aby truhlu hlídal. Byli to zvláštní duchové, kteří měli schopnost obývat neživé předměty. Původně je lidé vyvolávali, aby jim hráli loutkové divadlo a po každém představení byli opět propuštěni. Teď však vězeli v dřevěných truhlách hluboko pod zemí a řádně jim to lezlo na mozek, to vám tedy povím. Ti nebožáci to nějakou chvíli snášeli, ale doba, kterou tu strávili, měla za následek to, že se začali strašně nudit. Bezmyšlenkovitě proto vyházeli ze svých útrob poklady a poskakují tu jako smyslů zbavení. V celé jeskyni nadělali strašný nepořádek a toho rámusu co neustále tropí…
A tak si tu takhle ležím, občas si protáhnu svaly lehkou procházkou se svým přítelem Hydrolancerem a sem tam vyděsím nějakého toho drakobijce. Asi bych nemohl mít tři hlavy, když vidím, jak se mezi sebou neustále hádají. Ale musím uznat, že jeho prostřední hlava mývá zajímavé postřehy, zatímco jeho levá hlava zase umí nastalou situaci trefně glosovat. No, pravá hlava bývá zticha, ale když už něco řekne, spustí se mezi nimi hádka a to si pak jdu zase lehnout, neboť si s touto zábavou vystačí klidně celý den.
Když svou situaci srovnám s nedávnou minulostí, vlastně ani nevím, na co jsem si tenkrát tak stěžoval. Kdekoliv jsem se objevil, cpávali mi pod nos mladé ženštiny oblečené v přezdobených šatech a mysleli si, že mě tím uklidní. Pravda byla ovšem přesně opačná. Já bych je nechal na pokoji, ale větší půlku z nich jsem slupnul čistě jenom proto, aby přestaly vřeštět.
Teď sem místo lidských samic chodí party drakobijců s luky, meči a také vymysleli nějaký divný způsob, jak zabít draka jednou ranou a potřebujou k tomu jenom kus řetězu. Vážně… kdyby snahu, co věnujou vymýšlení jednoduššího způsobu zabíjení draků radši investovali do něčeho užitečnějšího, vůbec bych se nezlobil.
Z mého klidného polospánku mě vytrhl veselý šelest kdesi ve skalních chodbách. Vztekle jsem zavrčel a vyděsil tím párek Ferusů. Zase se mi sem šinou nějací nepoučitelní zvědavci.



Reborn Council - Ell

Autor: Liero

Sedím tiše a klidně na svém trůnu. Je zde naprosté ticho, až na občasné prasknutí dřeva v krbu. V pološeré místnosti lze vidět překrásné antické sloupky a velikánský rudý koberec, který směřuje až k mým nohám.
Moje smysly mi říkají, že se zde začíná schylovat ke krvavému boji. Sochy okolo mne vycítily taktéž krvelačné úmysly dobrodruhů v hradním sklepení a připravily si své dokonale ostré čepele. Já zavírám oči a snažím se zaostřit svou mysl a ve své mysli si stále opakuji, že tento boj je naprosto zbytečný. Jenomže cítím, že K3dt a Mithress již prahní po krvi zrádců. „Mohu ještě to nesmyslné zabíjení zastavit?“ oddychnu si.
Pokusím se použít své telepatické schopnosti na nějakou mi věrnou kněžku, ale neúspěšně. „Možná mají ostatní bohové pravdu… Nejspíš si opravdu dnešní lid nezaslouží naší velkorysost.“ povzdychnu si a při pomyšlení na smrt tolika lidí mi ukápne slza.
Již nepotřebuji ani své nadpřirozené schopnosti, abych cítila tu energii pohybující se k nám. Rytíři, jenž slibovali věrnost králi a nám se seřadili do první řady, ale sousoší se ani nepohlo. Do dalších řad se postavili staří mniši, kteří zatím absorbují do svých paží sílu obřích rozměrů. Za ně se postavili střelci, mezi, kterými procházeli alchymisté ze kterých vyzařovala specifická aura, kterou získali svou magickou výbavou. Tito alchymisté rozdali své posilující lektvary na všechny zúčastněné. A ze zadních řad jsem zaslechla překrásnou hudbu, jenž má za úkol dodávat odvahu družině.
Již je bitva nevyhnutelná…
Do první řady se postaví postarší velekněz, jenž tuto výpravu vede. Kněz má na sobě červenočernou róbu a na hlavě má vysokou černou helmici. Pozvedl svou dřevěnou hůl a řekl:„Dnes nastal den, jenž vstoupí do dějin jako den, kdy lid porazil božstvo!“ a cele zfanatizované publikum pozvedlo zbraně. Velekněz se postavil před koncil a vyval jej k boji. V ten okamžik vdechl do soch jakoby život a sousoší se jakoby ožilo.
Mithress na důkaz své velkorysosti vyzval všechny zúčastněné, aby opustili sál, je-li jim život cenný. Ale jak očekával, nikdo se ani nezalekl… A v tom okamžiku vyzval velekněz střelce k střelbě.
Ti natáhli tětivy svých luků a vystřelili první dávku šípů, ale s čtyřmi osobami to ani nehlo. V obličeji vojáku šla rázem vidět panika, ale věděli, že je již příliš pozdě. K3dt se škodolibě zasmál a vydal se jako první ze čtveřice do davu. Z rukou mu vystřelily dvě čepele a na jeho tváři šel vidět výraz uspokojení, když probodl prvního rytíře.
Já se vydala na velekněze se svou holí. Zavřela jsem oči a proklela jsem okolí. Velekněz se smál a škodolibě vykřikoval:“ To je vše co umíte?!“. Pořád si v mysli říkám, že já to tak nechtěla…
Zničehonic zastřelí Ren… „Cožpak jsem špatná kněžka, když jsem nedokázala zamezit její zbytečné smrti?“ a vytečou mi slzy jenž snad budou poslední záchranou pro nepřítele, protože cítím velikou sílu jenž chce ze mě, tak rychle odejít jak přišla… „Nejde to zastavit!!“ vykřiknu. A už vidím okolo sebe samé blesky a oheň…
Otevřu pomalu víčka a vykřiknu:„Co jsem to provedla?! To se nemělo stát!…



Whitesmith Howard

aneb příběh laboratorního experimentu

Autor: Akki

Koukal na masivní dveře z té nejtvrdší oceli. Pouze kousky toho nejtvrdšího dřeva na jedné z pár cest do širého světa. Toužil zjistit, co se skrývá dál.
Podíval se na svoje kladivo a začal uvažovat o cestě, kterou by mohl absolvovat, za hranice tohoto města.
„Co tam může být? Jiné životy podobné těm v laboratoři? Možná.“
Mnoho otázek kolovalo mu myslí.
Stoupl si a popošel k onomu vchodu. Opřel se o zeď a zadíval na kliku. Cítil zraky probodávající jeho záda, čekající co se bude dít.
Jeho ruka se pomalu přibližovala k ebenové klice. Jeho ruka stiskla kliku, nic necítíc stiskla, ale ať se snažil sebevíc, s klikou nepohl.
Všichni pochopili, že nic nového se nestane. Nejspíš nemají nikdy opustit ono místo. Otočil se, a vrátil se zpět na místo, kde před chvílí seděl.
Dění okolo se brzo vrátilo do původního stavu.
Nedaleko spatřil Kathrýnu, ze které si začali dělat srandu nějací mágové.
„Radši nekouzlíš, protože bys asi nic neukázala, co?“
Usmála se, zvedla hůl a zvolala: „Heaven's Drive!“. Pod hloučkem mágu se v mžiku začala zvedat země, třepat a ničit mágy. Chudáci nestačili zareagovat a popadali vedle sebe mrtví.
Jejich těla se po pár vteřinách proměnila v prach a byli fuč.
Howard zavřel oči a položil se do svého snění.

O 10 let později

Za poslední dobu se toho mnoho změnilo. Howard byl jmenován za nejvyššího kováře v laboratoři. Dostal několik bojovníku z řady všech povolání a hlavně, se stal členem Rady nejvyšších.
Rada se svolávala jen v nouzi. Byla umístěná do nejnižšího patra, kde se postupem času přesunulo mnoho z těch nejlepších.
Silové oddělení způsobilo menší zabíjení v podlažích. Přeci jen bojovat proti sobě rovnému není jen tak. Aspoň v nejnižším podlaží.
Někteří si holt museli zvedat své drahocenné ego zabíjením slabších, proto zůstali ve vyšších podlaží.
Jednou seděl Howard v nejnižším patře a poslouchal rozhovory ostatních. Odpočíval ve tmě, která panovala v onom podlaží, do kterého se nedostalo už žádné světlo.
Přiběhla jedna ze střelkyní a ihned sklonila svůj dlouhý leštěný luk. „Promiňte, že vás obtěžuji, ale paní Margareta svolala radu.“
Kovář kývl hlavou a s pomocí kladiva se vytáhl na nohy. Pokusil se usmát, aby byl přátelský, ale nepovedlo se mu zatajit, že nemá na nějaký sněm náladu.
Přehodil kladivo přes rameno a vydal se za střelkyní. Zprávy o radě se nesly rychle a tak si všichni kolem šuškali o tom, co se mohlo stát. Když procházel někdo vyšší všichni v blízkosti utichli a snažili se předstírat, že na ně nekoukají, většinou marně.
Došli do kruhové místnosti a Howard pronesl: „Děkuji, dál už dojdu sám.“ Postupoval kruhově podél zdi a postupně kývnutím pozdravoval členy vyšší rady. Postupně zprava doleva seděli Eremes, s katarem schovaným při ruce, Cecil, nejlepší a nejzkušenější střelkyně s lukem opřeným přes rameno, Seyren, rytíř s dlouhým dvou a půl metrovým mečem, čarodějka Kathrýna a místo pro Howarda. Přišel ke svému místu a než si sedl, uklonil se poslednímu členovi, kněžce Margaretě. Usedl a přerušil ticho pouhým – „Můžeme začít?“.
Jeho ústa zůstala otevřená, když spatřil to, co je uprostřed místnosti. Ležela tam tři těla. Ale jiná. Byla tvrdá, z pevné látky, ne jako ostatní v laboratoři.
„Ano, začneme.“ Přerušila jej svým proslovem kněžka. „Máme problém. Dnes někdo přišel vchodem prvním podlažím.“
Nikdo nevěděl, co si má myslet.
„Padlo mnoho z nás, než je přemohli. Jsou jiní než my, možná se nic neděje, ale co když přijdou další. A co si pomyslí ostatní? Navrhuji určit několik lidí, kteří zjistí naši minulost, a prohledají celé tohle místo. Třeba zjistí něco, s čím se budeme moct účinně bránit.“
Při proslovu většinou jen přikyvovali. Poté konečně Eremes řekl něco důležitého. „A co tím chceš získat? Myslíš že sem někdo přijde? Teď o tohle místo zakopli a nevrátili se! Budou se bát přiblížit se k tomuhle místu, a ti, kteří nedají na hrozbu a přijdou, padnou bolestnou smrtí.“ Při dokončení řeči bouchnul silou o kamenný stůl, jež vydal strašidelnou ránu.
„A když se mýlíš? Co pak? Nebudeme připraveni a zničí nás.“ Začala obhajovat kněžku Cecil. „Navíc, měli bydhom jim příště zamezit možnosti zavřít dveře. Nemůžeme pohybovat s pevnými věci, ale oni jo.“
„Možná se podívám ven“, uvědomil si kovář.
„Co bychom dělali, kdyby nepřišli? Stejně většinu času jen sedíme a pozorujeme se navzájem. Někteří už tu jsme moc dlouho. Měli jsme začít pátrat dřív!“ Pokračoval Seyren, na jehož obhajobu všichni přikývli.
„Tak když všichni souhlasí, já zase půjdu.“ Usmál se Howard, jehož větou se ukončil sněm, a začal směřovat zpět ke svému místu. Při odchodu ještě pozoroval mrtvá těla.
Brzo byly vybrány tři tucty zkušených a další dva nezkušených.
Čas ubýval a několikrát denně vidíval kovář hledající muže a ženy. Jejich postavení se zvýšilo, nikdo si nedovolil o nich nic říct, stále však žádné nové zprávy.
Seděl na svém obvyklém místě a zrovna studoval znaky na zdi před sebou. V tom k němu přišel jeden z rytířů. „Rychle nahoru!“. Nebyl čas na otázky. Rychle se vyšvihnul na nohy a jen se zeptal: „Kam?“
V okamžiku dostal odpověď a sprintem se vydal do vyšších pater. Z dálky zřel krvavý boj, což ho zrychlilo ještě víc.
Doběhl a ihned se postavil do čela bojovníků. Začal mávat rukama a vést: „Ty tam stáhni se! A ty a ty k sobě!“
Stál proti třem tuctům ´vetřelců´, jak se rozhodli nazývat lidi z kůže. Očima cestoval po bojovnících za ním. Pak spatřil dva zabijáky, kteří se rozhodli zůstat ve vyšších patrech. Navzájem si kývli a kovář naznačil plán.
„Tak a stáhneme je od kaď přišli!“ Zařval a kladivem rozdrtil několik žeber ránou z kladiva. Z obou boků vyskákali dva muži s katary a začali ničit nechápavé vetřelce.
Vetřelci se otočili a pokoušeli se utéct. Postupně padali, pouze dva unikli za dveře, které za sebou zavřeli.
„Nee!“ Stihl jen zvolat kovář, který stihl dopadnout na zavřené dveře. Oddychnul.
Otočil se na bojovnici, která mu pomáhala po jeho boku a spustil: „Dobrá práce. Měli bychom se zamyslet a víc přemýšlet! Naše problémy by se měli vymazat a společně usilovat zničení těch druhých!“ Jeho hlas se změnil ve výkřiky přes okolí. Všichni do jednoho mlčeli. „Dnes padlo mnoho z nás! Toužím po pomstě! Přijdou další! Nevím proč, ale něco chtějí, nic tu není, ale pokud přijdou,“ na chvíli se umlčel, hluboce se nadechl a dokončil s křikem větu: „Dveře se už nezavřou!“
Při dokončení řeči se ozvalo hromové skandování jeho jména. Všichni mávali zbraněmi a ukazovali na dveře.
„Ticho!“ – utišil je Howard.
„Ty“, ukázal na bojovnici, na kterou se prvně díval, „Jaké je tvé jméno?“
Následovalo tiše: „Egnigem Cenia“.
„Bojovala jsi statečně, možná už máš právo jít níž, ale ty budeš výjimka. Od teď jsi Generál Egnigem Cenia! Vel téhle naší armádě a nezapomeň na ony dva assassiny. Jejich pomoc se ti bude hodit.“
Chudák bojovnice nevěděla, co říct. Bylo ticho, všichni ji probodávali svými zraky.
Chtěl ještě něco říct, ale vtom spatřil zbytek rady. Pomalu šli k místu, kde se stále neuklidnilo po bitvě. Šel jim naproti a než něco řekl, uviděl jejich výrazy. „C-co se stalo?“
„Měli bychom ti něco říct. Tebe předtím nenašli a tak to ještě nevíš, stejně tak, jako my jsme nebyli informováni o tomhle.“
Všichni se otočili a šli od místa boje. Nikdo se neopovážil nic říct a tak přerušit ticho, které v hluku panovalo. Konečně došli do prázdné místnosti.
Mluvit začal Seyren. „Prohledávání tady bylo úspěšné. Zjistili jsme mnoho věcí. Bohužel, ne moc dobrých pro nás.“
„Prosím k věci“, přerušil jej nedočkavý kovář.
„Jsme jen experiment, nevydařený experiment! Stvořil nás jeden z nich, abychom byli dokonalí oni! Nejsme nic, jsme výtvory, stejně jako tyhle stoly, jejichž původ neznáme. Máme s tím stolem společného víc než jsme si mysleli!“
U jeho proslovu nemohl Howard moc dobře dýchat. Chtěl by to tu rozmlátit, ale zmohl se jen na výkřik do tmy.
„Shodli jsme se, že jim to neřekneme,“ pokračovala Kathryn. „Asi bude lepší, když budou chtít proti nim bojovat, než aby si řekli, že jsou…“ Ke konci ztichla.
Howard kývnul a šeptem řekl: „Dokud budu žít, moje kladivo bude konat mou mstu na jejích tělech. Teď jsem stroj, mašina, jejich stroj, který jim ukáže, že udělali chybu.“ Otočil se a odešel.
Čas ubíhal. Kovář zrovna využíval volného času a trénoval na další možnost boje. V tom se všude kolem začal šířit zmatek. Nikdo nic nevěděl, a zároveň všichni věděli všechno.
Přiběhl k jednomu, který očividně věděl, o co jde. „Kolik?“ – zeptal se.
Otočil se čelem ke kováři a spustil: „Museli jsme utéct od vchodu, vcházejí pořád další. Je jich strašně moc.“
Rozběhl se na vyvýšenou plochu a s kladivem nad hlavou zvolal: „Dnes!“ Všichni ztichli. „Vetřelci jsou zpět a naši druzi padají nahoře! Pojďme jim pomoct a potrestat ty, co nám narušili život! Běžte k hranicím nejspodnějšího patra a tam počkejte, cestou to řekněte ostatním!“
Pomsta je tady. Teď nebo možná už nikdy.
Vyběhl na povrch a armáda v čele s radou zaútočila. Padaly řady obou dvou nepřátel. Kovář využíval svého hněvu, jako sílu při úderu kladiva. Krev vetřelců létala všude kolem. Několik minut bojů vypadali jako hodiny. Všichni v laboratoři vedli své zbraně společně proti nepříteli. Poprvé všichni společně.
Minuty ubíhali a pořád víc a víc padalo mrtvých. Tragedie pro obě strany.
„Boj skončil“, řekl kovář, když se rozhlížel po okolí. Všude bylo mrtvo. Jen pár jich zůstalo. Přišel k Cecil a Eremesovi. „Kde je zbytek rady? Už jste je našli?“
„Bohužel padli.“
Společně se vydali ke dveřím, které byli dokořán otevřené. Všichni měli smutek v očích.
„Byli jste dobrými přáteli. Dokázali jsme toho mnoho, ale asi opustím tohle místo. Jsem už starý na tady tohle. Moje místo stejně jako ostatních brzo nahradí jiní. Vy byste je měli vést. Já se dostanu k nim, budu s nimi žít a ničit je zevnitř. Spolu…Odděleně…Proti stejnému nepříteli!“
„Bude těžké tam žít.“
„Nemůžeme sice pohybovat s pevnými neživými látkami, to uznávám, ale kladivo na hrudi je donutí mi pomoct.“ Dokázal vytvarovat nějaký patvar podobný úsměvu. „Snad se ještě uvidíme.“
„Měj se.“
Rozloučili se a Howard Alt-Eisen byl pryč.

 

Vytvořil Typhoon | Provozováno na dokuwiki | Optimalizováno pro Firefox, Opera, Chrome. |  podpora. | Některé z obrázků mohou spadat pod ochrannou známku Gravity Corp. & Lee Myoungjin.  | Vygenerováno během: 0.68 s |   | Copyright 2011-2019